Dosáhnout sedmé řadové desky se většině kapel nepodaří, ale když už ano, můžou se tyto klidně zařadit mezi formace staré (ve smyslu - zkušené a nikam nespěchající). Pokud u SUNSHINE začíná přirozené stáří takovým způsobem, jak předvádějí na své novince, pak je u nich vlastně všechno v pořádku. Z nové nahrávky je totiž cítit obrovská uvolněnost a nadhled. Je to logické, mlátit hlavou o podlahu už by dávno měli jiní. Při zpětném pohledu mi jejich přestup od dravosti k nostalgii vůbec nevadí, naopak, přijde mi to celé rozhodně přirozenější, než kdyby (ve svém věku a po všech těch zkušenostech) jezdili po squatech hrát uřvaný hardcore.

Echa minulosti:

Přestože tuhle kapelu reflektuji už asi dvanáct let, nikdy jsem nechápal remcálky, kteří se dokázali pozastavit třeba nad tím, že na koncerty SUNSHINE chodí čím dál více teenagerek - prý na úkor „true fans“ z minulosti. Kdo ale jsou a kdo byli ti opravdoví fanoušci? Pamatuji SUNSHINE ještě jako trojici, která produkovala nekompromisní hlukovej kravál takové podoby, že se naživo nedal skoro ani poslouchat. Chodil jsem se občas kouknout na Kaye skákajícího do bočních stěn pódia s kytarou zavěšenou proklatě nízko, odrážejícího se a dopadajícího na podlahu jako fotbalovej brankář po úspěšném stažení nebezpečného centru. Tehdejší publikum tvořilo pár dredatých lidí, co světu vnucovali svou falešnou představu o vlastním velkém srdci, prostřednictvím chovu nadměrného množství psů, které paradoxně na tři hodiny zaparkovávali před klubem. Tyto anarcho-týpci přestali chodit, jakmile zbystřili nárůst hudební srozumitelnosti, melodiky, vyhranosti, ale i pragmatičnosti v přístupu kapely. Opravdu si nemyslím, že by to tenkrát, v éře kultovních prvních alb, bylo po hudební stránce se SUNSHINE lepší. Právě naopak.

Osobně mám za to, že by mělo být pro každou kapelu příjemnější hrát pro hezké osmnáctileté nebo dvacetileté holky, než pro neoholené vegetariány s vyhraněným názorem na současné dění na Blízkém východě. Pokud tomu tak u nějaké kapely není, pak její členové prostě nemůžou být normální. Zmiňuji to jen z toho důvodu, že vím o existenci některých individuí, kteří by při koncertě neváhali vypoklonkovat pár lidí ze sálu, jen z toho důvodu, že by jim nepřipadali, že jejich hudbu berou dostatečně opravdově. U SUNSHINE tohle nehrozí. Jsou totiž učebnicovým příkladem rockové kapely, přistupující ke svému řemeslu s náležitou pokorou. Navíc si své koncerty užívají, bez ohledu na to, kdo na ně chodí.

Zhruba někdy v době jejich několikaleté americké anabáze (2002-2004) se tak stali mnohem silnějšími, skládatelsky lepšími a ujasněnějšími, než kdykoliv před tím. Prostě dokonalá sevřená jednotka. V roce 2005 přišel návrat do Čech a doba zviditelnění v širším měřítku. To už hráli dva roky v klasické čtveřici (přišli Amák s Jirkou), stvořili svůj opus magnum („Moonshower And Razorblades“) a později také další dvě (mnohými kritizovaná jinými opěvovaná) alba s moderním zvukem a hitovým potenciálem. Krátce před minulou deskou nahradil Amáka od začátku koncertně suverenní Tuzex a jelo se vesele dál.

Echa současnosti:

Jsem přesvědčen, že kdyby „Karmageddon“ vyšlo před dekádou, všichni ti, co se do SUNSHINE v posledních letech tak rádi obouvali, by patrně mlaskali blahem. Jenže tahle bohorovná pocta jejich oblíbeným stadiónovým kapelám osmdesátých let (THE CURE, U2) vychází této klubovce až nyní, po patnácti letech existence. „Karmageddon“ není po skladatelské stránce nejlepším albem SUNSHINE. Je zde totiž několik (dvě) skladeb, které mě zanechaly naprosto chladným. Přesto má tahle neuspěchaná nahrávka mnoho skvělých momentů. Veškeré mé sympatie jí patří zejména z toho důvodu, že staví hlavně na písničkách samotných, nikoliv na stylizaci do nějakého nesmyslného trendu. Tohle album totiž působí natolik uvolněně a smířeně, jakoby vznikalo bez jakýchkoliv vnějších tlaků a nutnosti zastávat nějakou nově objevenou formu či stanovisko. Z toho důvodu by tahle věc opravdu mohla vyjít již před deseti lety, ovšem jen pokud by byli tehdejší SUNSHINE stejně muzikantsky vybavení jako nyní, což si na druhou stranu nemyslím. Nyní se vrátili oproštěni od vlivů současné hektické doby, zahodili moderní mašinky, oprášili staré dobré kytary a poohlédli se do dávné minulosti, do časů kdy dospívali ke svým oblíbencům a vzorům.

Letošní SUNSHINE hrají prostě písničky bez ohledu na současné trendy. Písničky ovlivněné velkými britskými kapelami minulosti. Nepoužívají při tom žádné nové prvky, jen ty u nich dobře známé. Pokud znáte barvu Kayova hlasu a tak nějak si dokážete představit jejich typicky zvonivý zvuk kytar, jste na dobré cestě si to celé představit. K tomu ještě dodám, že letos z jejich tvorby úplně vymizel taneční prvek a taky elektronika, dříve často tvořící kostru skladeb. Zůstaly jen měkké klávesové dekorace, které výsledek dělají více plastický. Nečekejte tedy žádné splašené pendlování mezi slokami a refrény, ani vygradované hymny vhodné k strhnutí plného sálu děcek. Přednost má plynulost, pozvolná tempa a zjevná melancholie. Jedinou výjimkou je závěrečný experiment nikterak nesouvisející s náladou alba. Skladby se odhalují pozvolna – s časomírou postupně rostou, takže jejich první půlka naznačí formu a směr, aby v té druhé došlo k nabalování a jejich následnému rozkvětu.

Vyšperkovaný zvuk alba patří k nejlepším za celou historii SUNS a já myslím, že se to dalo vzhledem ke jménům, které se na albu podílely (Neuwerth/ Burgdorf) tak nějak předpokládat. Bohatostí nešetří ani kytarové a klávesové aranže nebo také doprovodné vokály. Po této stránce došlo k velkému pokroku, album je prošpikované doplňkovými party a odstíny. Rovněž hlasově je nová deska oproti těm minulým různorodější. Za stěžejní skladby považuji jednak trojici „Seven Sins, Seven Signs“, „NFNY“ a „The Echoes“ (při přechodu mezi první a druhou jmenovanou si nelze nevzpomenout na staré U2), což je série vládnoucí charismatem takřka absolutním. Dále zaujala jedna z mála zdejších svižných věcí - „Poltergeist“, titulka „Karmageddon“ nebo ostatně i pilotní singl „Today...“, do kterého jsem se dostával pomaleji. Absolutním vrcholem je melancholická „Astrogen Nostalgia“. Její závěrečná minuta a půl s nabalováním vokálů se zřejmě brzy stane vlhkým snem všech současných fanynek SUNSHINE.

Chybí mi zde pouze nějaká nosná hymna typu „Ghetto“, „Venom“ nebo „Victim...“, zkrátka nějaká ta heroická skladba, která by celé desce vládla. „Karmageddon“ není prvoplánové, je po řadě alb prvním počinem bez ihned zřejmých vrcholků. Po tanečně orientovaných skladbách jako „Top! Top! The Radio!“ nebo „Moon Rats“ však ani náhodou nevolám. Jsem rád, že tohle je už za námi.

Co říct závěrem? Znovu velmi dobrá a pečlivě udělaná deska, do které se sice dostanete pomaleji, ale o to víc se vám nakonec zalíbí. Album tentokrát působí mnohem klidnějším a pocitovějším (nebo chcete li rozvážnějším) dojmem, takže SUNSHINE roku 2011 opět dokazují, že jsou kapelou, se kterou se musí hodně počítat. Kdo je zatím neokusil, má tu možnost učinit tak letos, prostřednictvím jejich druhého až třetího nejlepšího alba, které je navíc k prvotnímu setkání s jejich hudbou velmi vhodné. SUNSHINE nahráli svou verzi „Viva La Vida...“, svůj „The Unforgettable Fire“, svůj „KARMAGEDDON!